Květen 2013

Ty a já

24. května 2013 v 1:31 moje
Hladíš mne něžně po tváři,až mi očka zazáří
jsem víla tvoje, ty to víš,provázím tě každým snem,když spíš
Jsem tvoje štěstí? jsem tvá jediná?Každá chvíle s tebou je jak z ráje střížená…. A Teď jsme dva, já jak Eva z ráje…….Ty ten co vyšel právě z báje….jsi a to je na tom krásné, srdíčko hřeje a člověk žasne, jak jedno slůvko změní svět, chci být jen s tebou…..třeba hned

Klíč...

24. května 2013 v 1:30 moje
Až najdeš klíč
odemkni.
Až odemkneš
vstup.
Až vstoupíš
zavři za sebou.
Až zavřeš
rozhlédni se.
Uvidíš lásku
a až ji poznáš
jinou už nikdy nebudeš chtít.
Je krásná, čistá a upřimná.

sen

24. května 2013 v 1:29 moje
lehoučké peříčko
zvolna se snáší k zemi..
byla tu láska...
teď už tu není...
odvál ji vánek snad
půjdem ji hledat...
půjdeme ?
jenom se nedat...
na nebi, na zemi
kdepak je schovaná
podej mi ruku...
už víš ?
pod němým oblázkem
nad modrým nebem
uctí tě snad
solí a chlebem...
plamínky domova
cítíme v dlaních
zpívání ptáčat
v hodinách ranních
poví snad noc
tajemná kráska
kdepak se ukrývá
nejsladší láska ?
poví snad den
že byl to jen sen...
láska tu není...
jen světlo denní.
pustil jsi mojí
maličkou dlaň...
co nás teď pojí
já už to znám.
najednou slunce
nádherně zazáří
tou svojí dlaní
mne hladíš po tváři.

Avocado

24. května 2013 v 1:28 moje
Křídla dohnaná k zodpovědnosti
ladí struny do tónů měsíčního světla
a barevné kruhy v papírových vlaštovkách
vsakují do sebe prach z cesty k Tobě.
***
Rukou se k lesku rtů vztahuje
roztřesená postava chudého poutníka.
Každý jeho prst ve tvářích graduje
a krásný pohled mu z očí utíká
do tvého výstřihu,
jenž k srdci cestu vede.
***
Plaché dlaně uskočily,
když slzy padla pod rubínové rty
a v té něžné chvíli
jsme stáli pod jmelím já a Ty.
***
Bílých beránků četná stáda
spásají listy avokáda,
jako někdo češe slova do hříchu,
já je šeptám sladce, potichu.

Rozhovor s Tebou

24. května 2013 v 1:27 moje
Zavinutá v lístku bezového čaje,
popletená slova jeho vůní
kloužou něžně do okraje
Tvých vlažných rtů.
Jen letmý dotek,
jak pavučina snů.
"Nesměješ se mi, že?"
"Nesměji, zbožňuji Tě."
Na hřebenech borůvkových hor,
pro těch pár modrosladkých dnů,
"Kazím Ti to."
zalétá polibek za obzor,
aby ochutnal křivky portrétovaného těla.
"Ano, je to krásné, bez té mé větičky, vymažeme ji, ju?"
"Ani nápad, miláčku."
Tam, kde se láme paprsek,
číhá maliní na pilné včely.
Chci slyšet, prvně, jen Tvůj vzdech,
když štěstí vložím do kostek
a pojmu ústy ten plod celý,
co uzrál opět ve Tvých rtech.
:))
"Stačí, nebo Tě mám stále hladit?"
"No já tu přemýšlím, jak dál."
"Dobrá."
"Ale budu ráda, když mi hodíš větičku."
Na klíně, kde moc co noc spává bílá růže,
šepotá si tichý splav,
jenž padá na Tvá ňadra a vpíjí se Ti do kůže.
Jsme spolu.
Jak víc to být nemůže.

Zahrada

24. května 2013 v 1:25 moje
Otevřela jsem malá vrátka a vběhla do zahrady, byla krásná a voňavá, všude poletovaly včelky a motýli. Tiše jsem se posadila na lavičku a pozorovala tu nádheru, nechala se unášet vánkem, který mne hladil po tvářích. Sledovala jsem lidi, kteří sem zavítali tak jako já, někteří sebou přinášeli své osudy, smutek a trápení, jiní se bavili v družném hovoru a byli samý smích. Nechala jsem se hladit paprsky sluníčka a vychutnávala si každou příjemně strávenou minutu ve své kouzelné zahradě...
Najednou vrzly vrátka a objevil se on, na chvilenku se zastavil, rozhlédl se a pomaličku se rozešel k mé lavičce. Ahoj....ahoj, jak se máš zeptala jsem se, mám se špatně odpověděl mi a já jsem pocítila něco blízkého, něco co znám, ale i něco zvláštního a hřejivého. Co ti chybí, zněla moje otázka, ale mám problém, je toho na mne moc, holka a rodina a navíc mám vysoký tlak, popovídáme si, odvětila jsem a on nejistě souhlasil, nemohla jsem jinak, než napsat, jsi sluníčko - a byl, jen si to nechtěl připustit, hledal chyby kde je hledat neměl, to je u sebe, povídala jsem si s ním asi deset minut, potom se rozloučil - dobrou noc sluníčko, zamávala jsem mu a moc si přála, aby přišel zase a byl v pořádku, moc jsem se o něj začala bát.
Přišel, chodíval za mnou každý den, pomaličku jsem si na sebe zvykali, bylo mi moc dobře v jeho přítomnosti a těšila se na každý den kdy přijde. Moje náklonnost k němu začala přerůstat v něco jiného, Vznášela jsem se jako chmýří poletující ve vánku, celá obklopená bílým závojem, v obětí hříšné mlhy, jenž se topila se ve vzpomínkách, pro jeho nahé city a jeho pohled, který jsem vlastně očima nikdy nespatřila a přesto znala víc než sama sebe.To byly dny, které jsem si neuměla bez něj představit, byla jsem jeho královnou a milovala, ožila a zahlédla jeho srdce, jeho krásu, jako by přetékající pohár rozkoše promlouvající ke světu nekonečným křikem posedlosti. Ochutnala ve snu jeho horoucí rty, viděla dva dotýkající se milence, dvě růže navzájem propletené, které stíraly nebeský prach. Pozapomínala jsem na slib, co jsem dala a začala milovat tak horoucně jak to jen jde, pak povídala a povídala, zatímco se ti nebesa toužebně klaněla, nebe hořelo v pavučinách temna a mraky jiskřily padajíc ve smrtelném strachu. V lehkém sevření, jsem se chycená v pasti mocných hvězd a jasně zářící malbě měsíce oddala jeho lásce, roztoužené to pokrývce světla a v duchu mu radím , jak mít celý svět v dlaních , jen tak mlčet a chodit po hvězdách. To všechno jsem mu tolik chtěla říct a neřekla, bála jsem se, abych mu nedala naději a neublížila, ale moje srdíčko plakalo...
Po tváři mi stéká slza, schoulená do klubíčka v němém návalu bolesti pláču. Se slanými cestičkami od slz pak usínám a nechám se na křídlech snů odnést až tam, co slunce zachází a utopí se v moři, aby ráno mohlo pohladit svými odpočinutými paprsky naše tváře.Vzpomínám na otázku, co jsem položila, proč mne máš rád - nikdo mi tu neříká sluníčko a broučku, dostalo se mi pohlazení, celá se zachvěji.
Dny jdou dál, těším se z tvé přítomnosti, prožívám s tebou smutek, těším se z každého úspěchu, bojím se těch pro mne tak moc vzácných slovíček, která vím, že by jsi mi nejraději zašeptal a já bych udělala totéž, rozum mi neustále přesýpá tu otřepanou frázi, nesmíš se zamilovat do srdce, které ti nikdy nebude patřit a s nádechem a lehkostí hned tyto myšlenky zaháním a neuplyne chvilička, abych se v duchu netěšila s mým milovaným r, tak jak to umíš jen ty a to je na tobě to krásné a jedinečné, s tím, jak mne umíš zlobit a slovům s kouzelným písmenkem, které tolik miluji se chytře vyhýbáš, jako by jsi se za něj styděl, ale ty víš, že nemusíš, že k tobě stejně tak patří, jako tvé city, které pečlivě v sobě schováváš, které umíš dát najevo jen někdy, jen někomu, ty nejjemnější city, jen pro někoho, nejvzácnější, které ti nedělají problém přeměnit v lásku a obdaruješ jí jen ty nejbližší, kterým věříš a od kterých nikdy nebudeš čekat nic zlého.
Pomalu zvednu své čokoládové oči, hledám tě, pohodím hlavou a jeden pramínek vlasů mi spadne do tváře, akorát když temnou oblohu protne záblesk slunečního svitu. Spatřím tvůj stín, možná jsi se mi jen schoval pomyslím si a začnu tě hledat . Nejsi nikde, zavřu oči.... Našla jsem tě, já jsem tě našla - ve svém srdci.
Sedíme v zahradě, na lavičce jménem láska, přišel jsi pro květinu, natáhl jsi dlaň, už jsi ji skoro držel, ale najednou jsi se zarazil, nemohl jsi, co kdyby zvadla? jen jsi přivoněl , rozum ti velí, pokud ji utrhneš, přestane vonět, máš strach, že se jí už nikdy nebudeš moci dotknout... cítím tvou něhu, letmé doteky, polibky plné medu, vášeň a touhu, to jsi celý ty, zase mne už svádíš , ty víš......roztaji jak sněhová vločka, co usedla na tvou dlaň, nenech mne protéct mezi prsty, nenechávej mne samotnou, usměj se na mne a já nechám vyplout na povrch to krásné, co spalo ukryto tak hluboko, podej mi růži , já rozkvetu..... nikdy na mě nezapomeň. Prosím... Miluju tě, lásko, a vždycky budu...

Když zhasíná hvězda…

24. května 2013 v 1:23 moje
Sedím tiše v pokoji, hodiny pomaličku odpočítavají čas, nekonečně dlouhý čas. Pláči, pláči tiše, ale upřimně. Cítím úzkost, bolest, stesk, pocity se derou z mé duše na povrch, slzy se nejprve začnou sypat, jako křišťálové korálky, postupně se slévají v maličký potůček a na noční košilce vytvářejí jezírko…Mohla jsem přinést jen malý kousek světla do tvého života…taková malá hvězdička, co zazářila, aby mohla zhasnout a ty? ty ji necháš zhasnout, protože jsi ještě neobjevil to, co je pro život tak nesmírně důležité…že jsi skoro stál vedle člověka, který by ti nikdy neublížil, který k tobě vzhlížel a vážil si tě…byla jsem jen jedna, jedna hvězdička, ale ty jsi čekal miliony lampionů a já víc zazářit neuměla. Nemáš už strach, že se jednoho dne probudíš a já tu nebudu…měla jsem ráda tvou bujnost, to tvé zlobení, každý okamžik s tebou, byl pro mne štěstím, jednou v pohádce, hýčkaná a milovaná, podruhé v komedii, rozesmátá a šťastná, sama sebou, nepotřebující myslet na něco zlého, protože jsem stála vedle tebe, věřící, že bys mne nedal za nic na světě..že jsem v bezpečí.Cožpak jsi to nikdy nepochopil? Byl jsi tak slepý, že jsi neviděl moji lásku.. Nebo jsi ji snad nechtěl vidět..
Nikdy nezapomenu na naše poprvé, na srdíčko, co ti jen chtělo být nablízku, na každičký detail našich setkávání, na hvězdičku, na kterou jsem se dívala a myslela na to, že se díváš také, však to byl tvůj nápad, než jsi mi řekl ty dvě magická slovíčka, co ukázala směr mé cesty..vykročila jsem na ní, s důvěrou v něco lepšího, krásnějšího, než jsem doposud zažila..tolik jsem v tebe věřila. Zavírám oči a vidím krásný sen, co jsme si snili, o lásce, co je na řasách, ze kterých padají malé jiskřičky.. o světě, jak bude krásný, bez nemocí a spolu..o životě, kde jsme měli být jen ty a já…a tak tu sedím a dívám se do tmy, vím že jsi, jen mne nemáš rád, stala jsem se jen věcí, co se dobře ponižuje, zesměšní a uráží..pošlapal jsi city, co byly upřimné, zlomil srdce, co umělo odpouštět, protože milovalo…věřila jsem v něco, co mi nebylo přáno, já vždy tak hrdá, jsem uměla sklonit hlavu, že jsem snad chtěla ukázat, jak moc mi za to stojíš, teď tu sedím v mokré košili, vynikají mé křivky těla, které už nikdy nespatříš, protože bylo pro tebe zajímavější jít cestou jinou, odlišnou od té mé. Nikdy nezapomenu na tvá slova, někdy křehká, jako květ bílé kopretiny v letním větru, jako závoj ranní mlhy.
Nikdy nazapomenu ani na každé slovo, co bylo obehnané trny černých růži . Tam všude jsi byl ty, někdo, na kom mi moc záleželo. Ty, kterému bych bývala odpustila všechno na světě, pro naši lásku. Zůstane mi jen probuzení, bez jediného paprsku naděje, protože podívej, tam nahoře na obloze, je moje hvězda snů a ty jsi ji právě zhasl.

Po špičkách

24. května 2013 v 1:21 moje
Tenhle dopis už jsem v hlavě psala tolikrát...
Ani nevím proč, možná proto, že jsem už tenkrát podvědomě věděla, co se stane. Že přijde den, kdy mi řeknou: "Umíráš a nic už ti nepomůže!"
Teď tady ležím, osamělá v prázdném nemocničním pokoji a čekám, až si pro mě přijde.
Když je v noci ticho, slýchám, jak přešlapuje před mými dveřmi a čeká, až ji někdo pustí dovnitř. Pak o ní zase na chvíli nevím, jako by tam nebyla. Ale ona tam je a čeká na svůj okamžik. Přijde, políbí mě na rty a bude konec.
Nebojím se umírání a nebojím se bolesti. Už jsem se naučila s ní žít, je tady se mnou, když se cítím osamělá. Když zhasnou všechna světla. To ona mi stále připomíná, kdo to na mě za zavřenými dveřmi čeká. Za dveřmi, které se pomalu otevírají. ...jen dva prstíčky tam strčíme, hned zase půjdeme... jeskyňky dovnitř strčily nejdřív dva prstíčky, pak celou ruku...
Takhle se cítím, jako Smolíček, když věděl, že už mu nejspíš nic nepomůže. Protože se "Zlaté parohy" pásly moc daleko. Vím, že jí stačí malá skulinka a ona se dostane dovnitř. Ta skulinka už tam je a ona se jí pomalu protahuje. Dovnitř, ke mně, a těší se na ten polibek.
Vím, že to nemyslí zle. Musí to udělat, to proto se jí nebojím. Jí ne. To myšlenka, že to bude úplný konec mě děsí. To kvůli ní nemůžu spát. Není to bolest, není to ani ta žena, co se snaží dostat ke mně, dovnitř. Mám strach, že zemřu a pak bude nic. Jen tma a konec, zapomnění.
Dveře se otevírají, pomalými kroky se ke mně blíží, nespěchá. Chce mi dopřát několik posledních chvil. Tak se tedy s Vámi loučí ta, která vás milovala a nenáviděla. Chce Vám říct, že ji mrzí, že Vás už možná nikdy neuvidí, ale že existuje naděje... protože naděje umírá poslední. To ona mě teď drží za ruku a šeptá, abych byla klidná, protože je se mnou...

Andělé pláčí

24. května 2013 v 1:20 moje
Stojí a dívá se jí do očí.Ona cítí to teplo, co ji hladí po každé části jejího těla.Je šťastná když ho má na blízku, když každičký úsměv patří jen jí.Miluje jeho obětí, jeho silné paže, co ji chrání před okolním světem.Topí se v jeho pohledech a nepotřebuje ani záchraný kruh.Je to její nejlepší přítel.
Jsou spolu celé léto a nedovedou si představit být jeden bez druhého a těší se spolu na každou chvilenku co se vidí a nahlíží si do dušičky. Je její jediná hvězda a ona je jeho jediným slunečním paprskem.Jsou stále nejlepšími přáteli a nikdo neví, jak moc se mají rádi a ani oni sami si neuvědomují leckdy hloubku jejich vztahu.Pohladí ji nezištně po vlasech a ona je mu vděčná za ten dotek, po kterém se celá rozechvěje.Loučí se a jejich osudy je rozdělí na nějaký čas, oba to vědí. Naposledy ji obejme a ona stěží udrží slzičky.Dá jí pusu a ona se otočí a pomalu odchází.Myslí na sebe každý den, ale ani jeden si nechce připustit, jak moc si schází.Tak plynou dny a týdny.On se vrací z práce, zrovna chtěl psát zprávu, jak moc mu schází, jak se zamiloval do své nejlepší přítelkyně. Podíval se instinktivně na displej, kde viděl ji, usmívala se na něj. Mám, nemám, rozhodoval se zda zprávu odešle. Mezi tím ona doma, myslela na něj, aby zahnala myšlenky, vzala prachovku a utírala prach, bylo krásně, sedla si na chvilku na okení rám a sledovala hrající si děti dole na hřišti. Sluníčko ji pohladilo po vlasech a ona si hned vzpomněla na jeho dlaň. Najednou uslyšela dětský pláč, jak milovala děti, prudce se otočila za zoufalým hláskem, ztratila rovnováhu. On v tu chvíli zmačkl tlačítko odeslat. Najednou se mu sevřelo srdíčko. Padala dolů a její myšlenky byly u něj, proč mu nikdy neřekla jak moc ho miluje. Otevřela oči, byl letní den, tuto chvíli mohli být spolu, třeba někde na výletě a spolu se smát, do očí se jí dral příval slz. Zavřela pláčem ztěžklá víčka a tiše zašeptala,,proč,, chtěla jsem mu toho ještě tolik říct. Já tě milovala a miluji a ty tu nejsi , slyšíš? myslela že ji neslyší ale slyšel. Miluji tě a navždy budeš v mém srdci, šeptala a plakala, jako by měla utopit celý svět ve svém smutku.Nic jí nebolelo, jen tak ležela. Tvář ji pomalu bledla, když v tom ji na ní spadla první kapka, otevřela pomalu oči, nebe bylo blankytně modré a kapky padaly, další a další...stál tam on, plakal a moc si ji přál utěšit, klekl si na kolena a obejmul ji.Jsem u tebe lásko šeptal jí něžně a ona věděla, že už ji nikdy neopustí, zavřela znova oči. Jen z dálky slyšela jak jí říká, nemohu bez tebe být, nenechávej mne tu samotného, miláčku...viděla v dálce světlo, bylo jasnější a jasnější, louky plné květin, jeho jak ji nese v náručí, pokládá ji do trávy, políbí ji . .spoustu motýlů jak kolem nich létají, je jí neskutečně krásně, ví, že on už ví jak ho miluje, ví, že on miluje ji. Ví, že už ho nikdy neopustí, bude navždy patřit jen jemu. Pokud on bude plakat, bude plakat i ona, bude plakat nebe. Vždy na tebe budu čekat zavolala z posledních sil a pohltilo ji jasně zářící světlo.....On seděl a usedavě plakal, najednou ucítil lehký závan na své tváři, ucítil její vůni, kterou tak dobře znal.
Na dlaň mu usedl krásný motýl, pomalu otevíral a zavíral křídla, nebál se. Přinesl mu pocit klidu, takový pocit, jako když sedával s ní. Motýl se lehoučce zvedl a usedl mu na rameno, něžně otřel své křidélka o jeho tvář, která byla skloněná pláčem ke straně. Nic nebude jako dřív pomyslel si a sledoval motýla. Motýl roztáhl svá nádherná křídla , letěl ke slunci, tam, kde byla ona, ten den se stala jeho andělem...

Stíny

24. května 2013 v 1:20 moje
Svítilo slunce, obloha se halila do blankytu a byl příjemný den. Byla spokojená, měla lásku, práci, jen starost se zdravím ji občas potrápila, ale optimisticky říkala, to bude fajn. Nad vodou ji drželo to, že ji má někdo rád, myslí na ni a nedal by na ni dopustit. Jak málo ji stačilo ke štěstí. Do doby, než se zatahlo a nebe plakalo. Jako mávnutím kouzelného proutku se všechno změnilo, slunce nezářilo a láska? zataženo, ale proč. Stála u okna a přemýšlela, co udělala, čím se provinila. Myšlenky byly rozběhané a nemohla se soustředit na nic kolem ní. Proč, to slovo jí proběhlo tolikrát hlavou, nechápala nic, důvod jeho mlčení, výmluvy, před očima se jí objevovala slova, co jí napsal,, nevím jestli tě mám tak rád,,. Stála nehnutě a polykala slané slzy, cítila hořkost a ublížení, nečekala by od člověka co ho miluje taková slova. Promítala si v sobě ty chvíle, které spolu strávili, pro ni tak vzácné a ještě před několika hodinami vymýšlela, kam spolu pojedou, všechno se zhroutilo jak domeček z karet. Vždy věřila ve slušnost člověka, takový základ, pokud se zeptá, čeká odpověď, napětí vzrůstalo, ale spolu s ním i bolest, narůstala ohromnou rychlostí, tolikrát okolo ní prošel a někdy mu nezbyl čas ani na pozdrav, srdce krvácelo a přihlásila se nemoc, nemoc zlomeného srdce. Smutek střídal trápení, trápení slzy, když neměla už co plakat, seděla a dívala se ven z okna, duchem nepřítomná s myšlenkou že nechce žít. Proč by také chtít měla, nic ji netěšilo. Viděla se v něm, viděla v duchu tátu svých dětí, přemýšlela co pokazila, co se stalo, nebyl to ani týden a četla zamilovanou sms, dívá se na ni a opět dva slané pramínky, proč, proč se tak chová....chladně a arogantně, neznala ho takového, znala jen laskavost, pohlazení a příjemno, to teď rozdává jinde. Nikdy nepochopila, jak se může z lásky stát pro někoho prach, nic, asi to nebyla láska, jen hraná, o to to víc bolí. Zná se, bojí se , moc se bojí, čeho? že se v ní něco zlomí, že se lásky stane něco co nechce, že mu pak už nedá šanci, nedá ji asi už nikomu, protože ji pošlapal, její city, zmačkal její srdce, které mu s láskou dala do dlaní, spálil pocity, bolí to, ještě je čas to spravit, ale není ho moc, srdce pomalu dohasíná....jak také ne, nezná spánek, jídlo jen dýchá, zatím a on? má její život ve svých dlaních.....jak málo stačí, zahnat stíny...

Řekněte to dřív

24. května 2013 v 1:18 moje
.
Nikdy nečekej na zítřek, když máš někomu říci, že ho máš rád. Udělej to hned. Nemysli si: "Ale moje maminka, mé dítě, moje žena … ta to přece ví." Snad to vědí. Ale tobě nic neudělá, když jim to zopakuješ. Nedívej se na hodiny, zvedni telefon: "To jsem já, chci ti říct, že tě mám rád." Vezmi za ruku člověka, kterého máš rád, a řekni mu: "Potřebuju tě! Mám tě rád, mám tě rád, mám tě rád ..."
Láska je život. Je země mrtvých a země živých. Jediný rozdíl mezi nimi je v lásce.

Pro vílu co v růžích pláče

24. května 2013 v 1:17 moje
Jednoho krásného dne jsem vstoupil do, pro mně dosud neznámých vod. Ten den mi nebylo nejlépe a moc jsem toužil po obyčejném pohlazení. Nevědouc, zaklepal jsem a vstoupil. Rozhlížel se a hledal, vnímal a poznával. Ze strachu, abych neponičil křehkou něžnost se vzdálil, a jen z povzdálí sledoval tu, kterou si mé srdíčko tolik zamilovalo. Dny plynuly a já věděl že chci k ní, že chci s ní být při
každém jejím našlápnutí, že toužím cítit její tlukot srdíčka, že nechci bez ní být již ani okamžik jediný. Vystoupil jsem tedy z úkrytu a po její bok se postavil. Dny se pro mně staly nekonečně krásné a já se topil v proudu řeky štěstí. Však nebyli jsme sami, okolo se prohánělo plno dalších bytostí. Někteří věděli, jiní nevěděli. Někteří přáli, jiní záviděli a snažili se všemožně o zmar našeho společného bytí. Po čase jsem se tedy rozhodl vyplout v širý oceán a najít pro nás bezpečný ostrov. Ostrůvek maličký jsem ve svém nitru nalezl a nazval jej Kantonem. V tom odloučení mnou otřásá uragán pochybností, myšlenka stíhá myšlenku. Má touha po víle je stále silná, však vkrádají se pochybnosti. "Stojí o mně?" Vždyť kolem je tolik moc bytostí, které, jako já, touží s ní být navždy. "Mám šanci?" Vždyť mohou být pro ni mnohem víc než já. "Co jí mohu dát?" Vždyť nevím co od života žádá. Vím že víla své růže nemůže a nechce opustit, přesto věřím, že se naše cesty snad někdy opět sejdou. Proto čekám ... až ji, u okna stojící, motýly obklopenou opět uvidím

Pohádka o růži

24. května 2013 v 1:16 moje
Byla jednou jedna zahrada a v ní rozkvetla krásná, rudá růže. Voněla tak, že se na ni chodili dívat z celého okolí. Jednou přiletěl krásný motýl. Řekl jí jak je krásná a růže byla moc
šťastná. Vyprávěl ji však i o jiné zahradě, krásnější, růže mu však řekla, já mám ráda svou zahradu.Motýl řekl, já ne, poletím do té krásnější zahrady k jiným růžím,, bude mi smutno, ale umím žít sama vydechla růže...

Motýl odletěl a růže trpělivě kvetla a voněla světu sama, po ránu měla na sobě krůpěje, každý si myslel, že je to ranní rosa, ale nebyla, růže plakala..a přišel podzim, růže pomalu skláněla hlavu k zemi, už ji nehřálo sluníčko tak jako dříve, lístečky pomalu žloutly, růže chřadla. Jednoho rána, přiletěl zkřehlý motýl, který se opíjel krásou v jiné zahradě a povídá růži. Už nejsi krásná, nejsi ani rudá, tvé lístečky jsou žluté, co se stalo? A růže mu odpověděla...ano, nejsem krásná, už ani nevoním, umřu motýlku..motýl na chvilenku zatřepetal křidélky, zamyslel se a řekl..byl jsem v krásných zahradách, poznal jsem mnoho růží, ale tvá krása a vůně mi učarovala, nikdy na tebe nezapomenu. Růže se zachvěla a její plátky se smutně snesly k zemi...
Budeš žít věčně, vydechl motýl, roztáhl svá nádherná křídla a odletěl....

zázrak

24. května 2013 v 1:15 moje
Tak zvláštní zimu jsem ještě nezažila, bylo teplo... Vánoční spěch a shon byl za mnou a nastal čas odpočinku. Moc jsem se těšila na procházku mojí milovanou Prahou. Ráno jsem otevřela oči, zamžourala jsem , jukla se na displej telefonu, jak bývá mým zvykem po ránu. Ano, mám zase pár zpráviček, odložila jsem telefon a honem do koupelny, při cestě jsem se podívala z okna. Nádherný den, sluníčko se na mne usmívalo, bude krásný den říkám si a už mám pusu ve studené vodě, brrr ta je ledová... Za chvilku se vracím a mamka na mne volá, chceš jet do Prahy? jooo volám a už spěchám k telefonu, abych odpověděla na zprávičky. Ve spěchu naťukám odpovědi a nastane můj boj s oblečením. Kalhoty, nééé ty si nevezmu, sukni, tuhle nééé, no tuhle? taky ne, prostě problém každý holky asi, nakonec vybírám černou sukni, je krátkáá, ale ne, to jde, jsem spokojená, otáčím se před zrcadlem, halenka, svetřík, bože to je život přemýšlím a vybírám si bílý svetřík. Za okny sluníčko příjemně hřeje, jak jsem řekla, nádherný den. Nachystaná stojím před zrcadlem, naši volají...už jduuu myslím si, to je pořád něco.
Popadla jsem kabelku, v rychlosti překontrolovala pár drobností a už běžím, obuji si kozačky, byla jsem hodná a tím pádem i ježíšek, mám nové, černé krásné. Jéžíš ty se couráš zavolala mamka, vždyť už jdu, zašeptala jsem si pro sebe, oblékla krátký kabátek ledabyle přehodila šálu, no však je přece jen leden a loudala se k autu. Sedla jsem si a nechala se unášet cestou, přemýšlela jsem, jaké to bylo vždy pěkné, když nás mamka jako malé, mne a dva brášky brala na takové procházky, jak jsme obdivovali krásy Prahy, zamilovala jsem si to, nit myšlenek se přetrhla, byli jsme na místě.
Pomaličku jsme se loudali kolem Vltavy, labutě se mi zdály ten den ještě nádhernější než kdy jindy, pyšně a vnešeně pluly po hladině, jako by tušily, že jsou právě u klenotu Prahy, Karlova mostu, kde na samotného člověka dýchne atmosféra mnoha století, most byl založen Karlem IV. roku 1357 na radu jeho astrologů údajně přesně 9. 7. v 5 hodin a 31 minut (aby liché číslovky šly vzestupně a sestupně - 135797531). Dřívější Kamenný most je široký 9,40 - 9,50 metru a délka dosahuje 515 metrů (16 oblouků).Prostě nádhera.
A už se noříme mezi staré budovy a já obdivně vzhlížím nahoru, kde jsem jako malá vždy hledala sochy a různá zdobení , míříme ke Staroměstskému náměstí, těším se na vánoční strom, který jistě celý svítí, je odpoledne a pomaličku se šeří a tak se na ten zážitek moc těším. Procházíme tiché ulice, sleduji všude rozzářené výlohy a na ulicích krásnou výzdobu, prostě tu atmosféru miluji. Už jsme tak blizoučko, slyším příjemnou hudbu a najednou se přede mnou otevře náměstí. Až jsem se zastavila, stojím s dívám se na tu nádheru, na obrovský vánoční strom, který velkoryse září, nevím proč, ale v myšlenkách mi proběhne celé dětství. Pomalu se rozejdu , obcházím malé krámečky a prohlížím si spoustu třpytivé krásy v nich. Za mnou je veliké podium, na kterém se chystají hrát pro děti. Zaujalo mne to a tak jsem chtěla jít blíž, při cestě jsem pohladila bílého koně po hřívě, nádherné zvíře , podíval se na mne smutnýma očima, já vím, říkala jsem si v duchu, tady jen trpíš...
Zadívala jsem se na skupinu na podiu, hrála zrovna skladbu, která se dotýkala srdce..pocítila jsem samotu, vzpomněla jsem si na dědu, který vánoce miloval a už není mezi námi a podívala se vzhůru,
na nebe...sluníčko mne pohladilo paprsky a najednou se stal zázrak. Dívám se stále k nebi a na řasu mi usedla první sněhová vločka a další a další a vločky začínají tančit , stojím v té nádheře bez hnutí , nevnímám nic kolem sebe. Jsem celá bílá, zjišťuji že stojím sama uprostřed tančících vloček a občas se zaleskne blesk fotoaparátů, budu možná u někoho schovaná jako památka na Prahu, ale myšlenky, ty vyfotit nejdou a tak jim zůstanou jen mé zasněžené řasy a vzpomínka na zázrak, jak se ze slunečného dne Praha oblékla do bílého šatu, a zářila, jako ta nejkrásnější nevěsta. Měla jsem tu čest, být při tom.

[1]peter, mail, 24.7.2007 10:43

Ahoj Evi,,dlho som som o Tebe nič nepočul ,ako si nažívaš a tiež chodíš do Prahy na prechádzky? v poslednej dobe som tam bol dva razy a vždy v inom kute Prahy a všade je nádherne,, prosím daj vedieť ako sa máš a niekedy sa dohodneme a pokecáme na nete dobre?prajem slniečkový den
peter

Život

24. května 2013 v 1:14 moje
............jsou slova, která se ti vryjí do paměti a prostě je nesmažeš. Jsou lidé, kteří se jen tak mihnou naším životem, ale nikdy na ně nezapomeneme a jsou i věci, které ovlivňují celý náš život, aniž by jsme chtěli....Pokaždé když padá hvězda, vzpomenu si na tebe, jak jsme spolu snili o hvězdách a přemítali o životě, jaký bychom chtěli a jaký by byl krásný - spolu. Byli jsme pobláznění a zamilovaní, co si myslí, že spolu dobydou svět, měli jsme víru v naději v lepší život. Měli jsme sny a velké plány a všechno se najednou rozplynulo...Ztratili jsme se jeden druhému a nemohli se najít...A čas, byl neúprosný a vůbec nám nepomohl, spíš naopak.
.......jsou slova, která se vryjí do paměti a prostě je nesmažeš, jsou lidé, kteří se jen tak mihnou naším životem, ale nikdy na ně nezapomeneme....jsou věci, které nás ovlivňují celý náš život, aniž bychom chtěli...
milačku...jedno prosté obyčejně neobyčejné slůvko, které mi tě bude připomínat stále..Tvůj úsměv a tvoje oči, mne bude ještě dlouho budit ze spaní..a ještě než usnu, budu myslet na to, jak jsme spolu zaháněli smutek a jak jsi uměl vykouzlit úsměv na mé tváři, jak jsem cítila mravenčení kolem žaludku, kdykoliv jsem tě zahlédla a teď mám zrovna stejný pocit, jak jsem se uměla těšit z každého našeho objetí i když neopravdového, jak jsem ti ráda dělala radost a věřila, že jsem tvoje radost ...každé zazvonění telefonu jsem vítala jako krásný sluneční den, protože se z druhé strany sluchátka umělo rozlévat štěstí , milačku .... jedno prosté obyčejně neobyčejné slůvko.......
......jsou slova, která se nám vryjí do paměti a prostě je nesmažeš, jsou lidé, kteří se jen tak mihnou naším životem, ale nikdy na ně nezapomeneme...jsou věci, které nám ovlivní celý náš život, aniž bychom chtěli....
Stalo se toho toho tolik a stalo se to všechno rychle, jenomže my dva to nemůžeme změnit, asi si nejsme souzení, třeba v dalším životě, najdeš si mne a já tě nikdy neopustím, budu jen tvá a první a spolu budem kolébat naše děti, dar lásky, pak se spolu ztratíme v čase a při padající hvězdě si budeme přát, ať ta chvíle nikdy neskončí... nebudeme jen snít a budeme běhat po rozkvetlé louce, rozesmátí a šťastní, že jsme a ty mne nikdy neopustíš a zpátky se budeme vracet tichou alejí, kde krásně pějí ptáčci, budeme se opíjet láskou a budeme se bát pustit své dlaně, aby se nám všechno neztratilo...miláčku, jedno prosté, obyčejně neobyčejné slůvko......
.......jsou slova, která se nám vryjí do paměti a prostě je nesmažeš, jsou lidé, kterí se jen tak mihnou životem, ale nikdy na ně nezapomeneme...jsou věci, které nám ovlivní celý náš život, aniž bychom chtěli....
Prozatím jsme jen dva blázni co věří v zázrak...říká se že kámen je mrtvý, ale já se stát křemínkem, pláču křišťálové slzy, tak ať chceš a nebo nechceš, začne hrát hudba a vyskočí nám vzpomínky, na to krásné, co jsme spolu prožívali, na myšlenku, jak by jsi na mne zamrkal, tak, jak to umíš jistě jen ty a hlavně na to, že ani jeden z nás nikdy nechtěl, aby to skončilo, na to, že mne nikdy nepohladíš a nepolíbíš třeba jen letmým polibkem, neohlédneš se za mnou, když odcházím, budu tě stále hledat mezi lidmi, ať budu kdekoliv a jestli tě potkám, uvěřím, že nás navštívil jiný život...potom ti povím jedno prosté, obyčejně neobyčejné slůvko - miláčku...tolik jsi vryt do mého srdce, jsem tady,tvoje Eve.
.......jsou slova, která se nám vryjí do paměti .....

[1]BAD.BOY2, mail, 21.6.2007 02:01

tohle je neco co je moc krasnyho a co nedokazu popsat :o) nic podobnyho jsem jeste necetl..a podle me asi ani nikdy neprectu :o) leda ze by to bylo neco dalsiho od Tebe :o) sikulka :-) :-*