Otevřela jsem malá vrátka a vběhla do zahrady, byla krásná a voňavá, všude poletovaly včelky a motýli. Tiše jsem se posadila na lavičku a pozorovala tu nádheru, nechala se unášet vánkem, který mne hladil po tvářích. Sledovala jsem lidi, kteří sem zavítali tak jako já, někteří sebou přinášeli své osudy, smutek a trápení, jiní se bavili v družném hovoru a byli samý smích. Nechala jsem se hladit paprsky sluníčka a vychutnávala si každou příjemně strávenou minutu ve své kouzelné zahradě...
Najednou vrzly vrátka a objevil se on, na chvilenku se zastavil, rozhlédl se a pomaličku se rozešel k mé lavičce. Ahoj....ahoj, jak se máš zeptala jsem se, mám se špatně odpověděl mi a já jsem pocítila něco blízkého, něco co znám, ale i něco zvláštního a hřejivého. Co ti chybí, zněla moje otázka, ale mám problém, je toho na mne moc, holka a rodina a navíc mám vysoký tlak, popovídáme si, odvětila jsem a on nejistě souhlasil, nemohla jsem jinak, než napsat, jsi sluníčko - a byl, jen si to nechtěl připustit, hledal chyby kde je hledat neměl, to je u sebe, povídala jsem si s ním asi deset minut, potom se rozloučil - dobrou noc sluníčko, zamávala jsem mu a moc si přála, aby přišel zase a byl v pořádku, moc jsem se o něj začala bát.
Přišel, chodíval za mnou každý den, pomaličku jsem si na sebe zvykali, bylo mi moc dobře v jeho přítomnosti a těšila se na každý den kdy přijde. Moje náklonnost k němu začala přerůstat v něco jiného, Vznášela jsem se jako chmýří poletující ve vánku, celá obklopená bílým závojem, v obětí hříšné mlhy, jenž se topila se ve vzpomínkách, pro jeho nahé city a jeho pohled, který jsem vlastně očima nikdy nespatřila a přesto znala víc než sama sebe.To byly dny, které jsem si neuměla bez něj představit, byla jsem jeho královnou a milovala, ožila a zahlédla jeho srdce, jeho krásu, jako by přetékající pohár rozkoše promlouvající ke světu nekonečným křikem posedlosti. Ochutnala ve snu jeho horoucí rty, viděla dva dotýkající se milence, dvě růže navzájem propletené, které stíraly nebeský prach. Pozapomínala jsem na slib, co jsem dala a začala milovat tak horoucně jak to jen jde, pak povídala a povídala, zatímco se ti nebesa toužebně klaněla, nebe hořelo v pavučinách temna a mraky jiskřily padajíc ve smrtelném strachu. V lehkém sevření, jsem se chycená v pasti mocných hvězd a jasně zářící malbě měsíce oddala jeho lásce, roztoužené to pokrývce světla a v duchu mu radím , jak mít celý svět v dlaních , jen tak mlčet a chodit po hvězdách. To všechno jsem mu tolik chtěla říct a neřekla, bála jsem se, abych mu nedala naději a neublížila, ale moje srdíčko plakalo...
Po tváři mi stéká slza, schoulená do klubíčka v němém návalu bolesti pláču. Se slanými cestičkami od slz pak usínám a nechám se na křídlech snů odnést až tam, co slunce zachází a utopí se v moři, aby ráno mohlo pohladit svými odpočinutými paprsky naše tváře.Vzpomínám na otázku, co jsem položila, proč mne máš rád - nikdo mi tu neříká sluníčko a broučku, dostalo se mi pohlazení, celá se zachvěji.
Dny jdou dál, těším se z tvé přítomnosti, prožívám s tebou smutek, těším se z každého úspěchu, bojím se těch pro mne tak moc vzácných slovíček, která vím, že by jsi mi nejraději zašeptal a já bych udělala totéž, rozum mi neustále přesýpá tu otřepanou frázi, nesmíš se zamilovat do srdce, které ti nikdy nebude patřit a s nádechem a lehkostí hned tyto myšlenky zaháním a neuplyne chvilička, abych se v duchu netěšila s mým milovaným r, tak jak to umíš jen ty a to je na tobě to krásné a jedinečné, s tím, jak mne umíš zlobit a slovům s kouzelným písmenkem, které tolik miluji se chytře vyhýbáš, jako by jsi se za něj styděl, ale ty víš, že nemusíš, že k tobě stejně tak patří, jako tvé city, které pečlivě v sobě schováváš, které umíš dát najevo jen někdy, jen někomu, ty nejjemnější city, jen pro někoho, nejvzácnější, které ti nedělají problém přeměnit v lásku a obdaruješ jí jen ty nejbližší, kterým věříš a od kterých nikdy nebudeš čekat nic zlého.
Pomalu zvednu své čokoládové oči, hledám tě, pohodím hlavou a jeden pramínek vlasů mi spadne do tváře, akorát když temnou oblohu protne záblesk slunečního svitu. Spatřím tvůj stín, možná jsi se mi jen schoval pomyslím si a začnu tě hledat . Nejsi nikde, zavřu oči.... Našla jsem tě, já jsem tě našla - ve svém srdci.
Sedíme v zahradě, na lavičce jménem láska, přišel jsi pro květinu, natáhl jsi dlaň, už jsi ji skoro držel, ale najednou jsi se zarazil, nemohl jsi, co kdyby zvadla? jen jsi přivoněl , rozum ti velí, pokud ji utrhneš, přestane vonět, máš strach, že se jí už nikdy nebudeš moci dotknout... cítím tvou něhu, letmé doteky, polibky plné medu, vášeň a touhu, to jsi celý ty, zase mne už svádíš , ty víš......roztaji jak sněhová vločka, co usedla na tvou dlaň, nenech mne protéct mezi prsty, nenechávej mne samotnou, usměj se na mne a já nechám vyplout na povrch to krásné, co spalo ukryto tak hluboko, podej mi růži , já rozkvetu..... nikdy na mě nezapomeň. Prosím... Miluju tě, lásko, a vždycky budu...
